Tuhle událost bych datoval asi někdy na začátek roku 2009. Jižanská mánie u mě vrcholila a Maylene mi dělali z ušních bubínků blánu pro cvičené orangutány.
Říkal jsem si, že už jsem slušný ZZ TOPák, ale když jsem se zrovna plahočil mojí tradiční procházkou centrem komančské šedi , v odrazu jedné z výloh jsem uviděl něco nevídaného.
Metrosexuální analfabet nacpaný v kožené bundičce XS na mě civí jak vreckový nožík Fera Feniče. Už se pomalu schyluje k mému pěstnímu ataku na neznámého plenitele, ale s úděsem v lebce zjišťuji, že jsem to já.
„Je třeba začít řešit…a jednat“, pravil jsem a oči jsem měl jako Pokémon.
Ihned po příchodu domů mi bylo jasné, co mi chybí. Tvář se mi neposkvrněně leskla jako pytlík soba Rudolfa.
„I nechám si narůst vous, až to pěkné nebude“, zvolal natěšený Mašek.
Tupou žiletku neznámé firmy(rozhodně nejlevnější) jsem odložil do komody a hrdě si kráčím do pokoje, jako mafiánský posel, co nese dobré zprávy o zakázané kanadské lihovině. Po hodině si jdu zkontrolovat líc, co mi již vyrostlo, ale nezbylo než čekat, jelikož nevyrostlo nic.
Den 1. – nic
Den 2. – nic
Den 3. – nic
Den 4. – 10. – nic
Dvacátý den jsem spatřil již značný náznak strniště. Zrovna mi končila dovolená, a tak si kráčím jakožto mužný valach do práce, ale co se nestalo.
Již u vstupu na mě přitrouble zírá vrátný a já začínam cítit ve větru urážku. Beztak vím, že vrátný je zvrhlý zoofil, který své nejlepší chvíle tráví s rukou v gatích v pražské zoo, konkrétně v kleci lemura. Přes nějaké debilní připomínky pokračuji směrem k výtahu, kde si v zrcadle prohlížím svůj bujný porost a nastupuji směrem do práce, kde zabírám svou lehce ošuntělou, kancelářskou, rotační židlicu.
Pracuji jak dívý, zvedám zmrdům telefony tak , jak má správný operátor činit. Několikrát si vyslechnu jak zemřu, jak mě rozřežou, vyvraždí rodinu, až si říkám, že je čas na svačinku.
Tahám krajíc z batohu a představuji si, že jsem na šichtě s dřevorubci z Kanady. Náhle se mi před očima zjeví má krásná manažerka a až podezřele se na mě culí. Vnady jí poskakují za strany na stranu jako Josef Abrhám při jízdě Velorexem. „Co to máš na hubě“ praví. „Vous“ jí uražené odpovídám. Chytá výbuch smíchu a odchází (urážka 30%).
Postupem dne si na mě počíhali všechny pizdice a chichotali se ostošet (urážka již 60%).
Nezlomitelný Mašek se nechal odradit a nechal na svou žiletku prášit panelákový popílek ještě nějakou dobu, až nastal čas firemního večírku (samozřejmě posměšky kolovaly po oddělení neustále, ale ego mi rozhodně nekelsalo).
Švarný jinoch si to táhne do podniku, jako velkopopovický šejk. Dávám si zde pár laciných drinků (rozuměj pivo, ale brčkem),udržuji fádní konverzaci a po chvíli za mnou nabíhají postupně zřejmě všechny ženy z firmy, smějí se mi a ukazují na mě. Zvolávají, jak mi rostou místy rezavé a místy šedé vousy a že je to vrchol ekelhaftu. Říkám si, aby už byl konec jejich manschaftu.
Urážený se odebírám směr domov a již nemohu (urážka překročila mez).
V koupelně tahám žiletku, škrábu si s ní různobarevné štětiny dolů a kvičím jako nevycválaný vepř.
Další den nastupuji do práce, přichází ženy a opět nastává výbuch smíchu, že mám dvě brady a jsem tím pádem objekt tloušťky (urážka opět překráčí mez).
I když v tomto příběhu nebylo nic poničeno, zdevastováno, zdrogováno ani nic nefunkční, porouchané či ukradené, byla značně narušena má čest a další mustáš si nechám až za několik let.
A poučení?
Již nevim, nevim už prostě.
Žádné komentáře:
Okomentovat