14. Jak jsem se vracel vlakem do Prahy

Byl horký letní večer. Nedělní večer. Srpnový večer. Kocovina 100%. Poslední alkoholové výpary ruinují moji mývalí duši jako červotoč po plastice.

Předešlý večer se totiž z poklidné návštěvy mých Pečkovských přátel z kapely City Lights (zdravím Šášu, Hubička, Jendise a Tootha) zvrhl ve íbrzmrdské zvěrstvo, které počalosledováním mobilizace hvězdné soustavy a bylo zakončeno zmrdem, spícím v zahradní houpačce.

I nebyl by to Mašek, kdyby nedělní ráno neodstartoval opět lahví tvrdého démona.

1 2 3 opilost se vrací!

Celý den probíhá příjemná zábava, ani jsem si nevšiml, že po vydatném obědě mne zřejmě zžírá tasemnice.

V 11 hodin večerního času jsem se rozhodl jet zpět do Prahy posledním vlakem, ale jak je již zřejmé, nestalo se tak.

Nestíhám.

Dobíhám vlak, který již z dáli vidím a Smoljak už si pomalu laská kulky a těší se, co mi provede tentokrát.

Na nádraží se letmo stíhám zeptat průvodčího jestli je to správný vlak. Měl jsem si ihned všimnout zálesku zmrdství v jeho očích a opičího pižma, ktreré mu válo z podkabátu. Nicméně vlak mi odsouhlasil a poškrábal se na anusu.

Jakožto 2 dny nemytý, zarostlý, opilý a smradlavý nýmand vstupuji do vlaku. Lokální dědek se mne zřejmě zděsil, a tak se stěhuji do jiného vagonu. Po pravdě se mu ani nedivím. Kdybych viděl nalitého imbecila s mývalím ocasem, též bych neměl radost.

Po 2 zastávkách přichází asexuální paní průvodčí.

Hrdě jí ukazuji svou poctivě zakoupenou zpáteční jízdenku,prohlíží si ji a náhle mi odvětí:

 

„To jste, ale ve špatném vlaku!“.

Oči se mi již klepou jako jako náruživému samuraji za japonských manga pohádek po prohře

a orosím se.

Problém je na cestě!

Oznamuji jí, že si následující zastávku vystoupím, ale dozvídám se, že sedím v rychlíku do podkrkonošské Staré Paky.

Smoljak, urážka a pan Mašek je opět v řiti jako labradorský plantážník.

Zakupuji si tedy jízdenku za 350 Kč a pln očekávání dojíždím do uvedené vesnice, kde jako potrefená koroptev pobíhám a zjišťuji, kdy mi jede vlak domů. Za 7 hodin...urážka nabírá na obrátkách a překračuje mez!

Krkonoše rozhodně nečiní nic dobrého pro žádnou z mých duší.

Uchyluji se tedy do lesa, kde jsem se rozhodl strávit noc. Nejdříve pěknou procházkou, pak jsem se snažil uvelebit u starého pařezu, ale polozmrdští mravenci mi to nedovolí - urážka 100% + 80% hidden combo.

Dostávám tedy nápad, že si vezmu hotel.

Jediné mé štěstí, které se v tomto nešťastném příběhu vyskytlo je to, že jsem si vybral dost peněz, abych s těmi mravenci skutečně nemusel sdílet jedno lože.

Nevěděl jsem ovšem, že ubytovna za 600 Kč na noc bude téměř na stejném levelu jako zmíněné mraveniště.

Zaštěnicovaná postel, od souseda nahlas puštěný pornokanál, převaluji se jako osmák v limbu.

Ráno rychle opouštím tu zasyflenou díru a hurá na vlak. Opět jsem nasedl na špatný, ale tento mě alespoň dovezl do Prahy - sic na druhý konec, ale zmrd obecný se opět po sumě urážek cítí bezpečně.

Je třeba podotknout, že události v tomto příběhu mohou být zkresleny či ovlivněny alkoholovým oparem, avšak realita pro mne byla taková, jako zde uvádím.

A poučení?

Nespoléhejte na poslední vlak nebo necestujte pod vlivem alkoholu cesty, které nezná nebo nebuďte Maškem.

13. Jak jsem si kupoval televizi

Psal se leden. Léta páně 2011. Teploměr ukazuje 100 zmrdů pod nulou.

Umlhající, deprimovaný, nuzný a ohavný - toto jsou klíčová slova, která by mohla reprezentovat můj současný stav.

Neonacistický konfirmátor z povzdálí šikanuje moji duši.

Říkám si, že je třeba tomuto zamezit přístup, a tak se rozhoduji udělat radikální krok.

Můj anus, již takto velice vyčpělý mi kývá na souhlas jak zcepenělý delfín.

V danou chvíli oplývám statusem 100% zmrd a 0% hudebník, a tak se s mokrou slzou na očku rozhoduju prodat svů aparát.

Na jednu stranu se cítím zneuctěn jako Čachtovská paní (rozuměj Čachtická), tím, že věc, kterou jsem si tak složitě hledal, zkoušel, posouval a ohýbal ztratím z dosahu mého kryšpína, ale nedá se jednat jinak.

Hudebník již nejsem a je třeba se posunout dále z levelu ožralého paladina na level 23 ztrouchnivělý fotr, tudíž se rozhoduji koupit televizi do domácnosti.

Umísťuji inzerát na Orange terror bass na server, kterému se říká Hudebníbazar.cz (aka fender.cz aka šajze).

Ihned druhý den se mi ozývá chlapec, jehož IQ zřejmě zůstalo pod ledem jakožto společník pterodaktyla, aby mu krátilo dlouhé chvíle a poskytlo mu sezóní onanii. Nabízí mi za aparát porouchanou kytaru epiphone, rozbitý notebook, BMX bez kol, porouchaný kávovar, klávesnici bez čísel, švihadlo, pár časopisů a digihru (nedělám si řiť nyní). Divím se, že nepřídal použitý prezervativ akutně vyjmutý z anusu prsatého paviána.

Odepisuji, že o atraktivní nabídku nemám zájem a sděluji mu, že na buben mohu přijít i jinými způsoby.

Další den se ozývá člověk jemuž inžinýr kouká z očí jako naondulovaný kandidát OSN.

Jeho nabídka 12 000 Korun se mi zdá adekvátní, a tak se rozhodnů svého syna zaprodat do vysokoškolských služeb.

Se záleskem stokoruny si s nýmandem dávám sraz a doufám, že aparát ihned odebere, abych se nemusel v -20°vracet domů ve vánici.

Opak byl pravdou.

Virtuozní nimrod zkoušel každý tón, několikrát si nade mnou nahonil ego, ale zdálo se mi že v potaz přišel i penis.

Hrál stále dokola a připojoval k aparátu různé časosotroje.

Jeho snobský barák mi mohl ihned vypověuděl o tom, jaký je to zasran.

Po 4 hodinách mi sděluje, že nemá na aparát peníze, a tak jezdíme další 4 hodiny po městě a z různých bankomatů vybíráme

Jeho finance - rozhodně se nechová jako snob, jako zmrd ano.

Promrzlý přijíždím domů a ihned hledám televizor, který by byl hodnen mému zraku.

Volba padá na LG 32LD420.

Druhý den mi ji kurýrní služba dováží domů, ale samozřejmě jsem si stačil povšimnout až podezřelé podoby kurýra s Ladislavem Smoljakem. Také fakt, že jeho penis měl umístěn na umaštěné čepici mě zarážel.

Cena 9 990 Kč + 120Kč PPL doprava.

Po hodině štelování, těšění, leštění a oslavovaní zjišťuji, že televize bzučí takovým způsobem, že se na ni nedá koukat.

Cvrček u ucha na mě pokřikuje jako Pavarotti a nervový kolaps mi vyvolává lehký tik v oku.

Opět se nepodařilo koupit, věc, kterou jsem tak chtěl ( jako bych nebyl zvyklý).

Televizi vezu pomocí MHD, k prodejci, umrzávají mi prsty, tuhne kloaka a išijas se opět hlásí o slovo.

Vracím ji a nastává další problém ,tkerý hodlám sepsat v následující uražce.

Zde je třeba podotknout, že nyní kupuju aparát zpět, ale za větší peníze samozřejmě.

A poučení?

Zde není aneb perte do něj, co se vejde.

Bonusový materiál!!!

Moje alterego The Slater se vydalo na dobrodružnou cestu s The Dylanem. Zde je autentický záznam.

12. Jak jsem šel na praxi

Psal se slunečný květnový den. Střední škola okupovala mou mývalí duši a dehydrovala mého utopence.

Stejně jako každý rok, byl pražský zmrd povinen zúčastnit se tradiční seance, kterou kolomazníci volali praxí. 

Idea celé věci spočívala v navléknutí montýrek a za pomoci obráběcích strojů se infiltrovat do krajiny kovů a  želez (Olovo je plumbum) a dalších chladně vypadajících stupidit.

Jelikož každý žák druhého ročníku měl na sehnání vlastní praxe 5 měsíců, tak jako správný povaleč jsem začal zvažovat kam svůj anus zasunu až 14 dní před termínem.  Vypadalo to, že se ve finále oběsím na fréze.

Doufal jsem, že mi můj strýc hospodský dá razítko na čelo a na 14dní se nastěhuji k bazénu pumpovat bicepsy na vnadné děvy.

Realita byla ovšem jinde.

Můj lehce prošedlý otec se postaral o to, abych nabyl strojírenského vědění a sehnal mi placenou praxi ve vyhlášené brusírně U Bohouše nedaleko Hovorčovic.

  

Čekal jsem velké jmění, kterým bych se dostal na výsluní celebrit a mohl bych strávit alkoholový dýchanek se Sandrou Bullock.

Zde realita byla ovšem také jiná...(urážka nabývá hodnot).

Hned první den praxe vstávám  v 5:30, onduluji si ježourka a vydávám se směrem k autobusu, který mé měl dopravit na danou lokaci.

Venku je již horko a cítím, že se mi lehce paří záda - americký sen. Autobus ujíždí před mýma zoufalýma očima a jediné, co po něm zůstává je ohnivá čára, která mi podpaluje kalhoty. Vím, že je zle. Hned první den a Mašek dorazí na  pracoviště pozdě. 17ti letý nezodpovědný zmrd.

Po lehkých urážkách, hodinu trmácejícím se autobusem plných umaštěných vagabundů se dostávám do hovorčovic.

Vagabundi byli tak mastní, že se mi vpálil jejich odraz do čela.

Dorážím do odporné zatuchlé dílny, kde na mě zírá bezzubý mechanik, říkající si Bohouš. Mezi zbytky toho, čemu bysme mohli říkat zuby, mu ční zbytky krysích paciček a velikost jeho penisu mě bije do očí. (urážka 60%).

Ihned se mu avízuji a posílá mě převléci si oblečení. S velkou nechutí na sebe velkoměstský týpek natahuje laclové montýrky a nastupuje na plac. Cítím se jako hasák.

Dostávám práci - čištění ventilů. Zde Je třeba podotknout, že nevím ani jak ventil funguje a k čemu slouží. (co je kurva ventil?)

Dostávám se k brusce, kde mi Bohouš ukazuje, jak se čistí ventily. Říkám si, že je to dobrá prácička a že bych tím v budoucnu mohl uživit svůj alkoholický chřtán a také ženu a syna (chudák hoch zřejmě s flaškou od pivas místo hlavy). Nemohl jsem si nevšimnout, že se Bohuš škrábe na varlatech a následně si k ruce čichá. 

Očekával jsem, že bude vyžadovat pomocnou ruku.

Po 15ti minutách zbrousím ventily do tvaru žiletky a cítím se jako mechanik. Přichází Bohouš a soudě dle jeho zkažených zubů cítím, že něco není v pořádku. Ventily mají mít kapku jiný tvar, a tak se dozvídám, že jsem zničil zakázku a ihned se dostávám do minusu svého výdělku. Sandra Bullock promine.

Dalších 9 dní chodím na praxi jako makající nýmand, jehož životní styl umlhá zásadní chřtinou. Doma si vymývám štěrk, šmír a sperma z vlasů a snažím se být hezounek. Ovšem né s černým brlohem za nehty. Magnát s obchodem se mrtvými liškami je vetší frajer.

Nicméně na praxi docházím pravidelně, souložím s Bohoušem za vidinou většího zisku, stávám se pánem špíny a cítím se jako totální strojař. Konečně. Stalo se to, co jsem nikdy nechtěl.

Přichází poslední den praxe, čekám, že dostanu aspoň nějaký lehký výdělěk, ale opak je pravdou. Dostávám hovězí guláš

Díky mým zkušenostem s ventily, je to to jediné, co dostávám. v každém případě už vím, že nejsem žádný mechanik. Jako bonus pro mě doplácím 300Kč, ze svého. Výdělečná brigádka.

0% technik a 100% urážka.

Autobus z hovorčovické díry, mi ujíždí, přicházím domů, pucuji si tělo od šmíru a příchazí mi sms, že propadám z matematiky.

Vskutku vydařený den.

A poučení?

Strojařina těžká dřina!

11. Jak jsem zhlédl videospot kapely Koblížc!

Původně jsem měl v plánu zde rozvést něco jiného, ale skutečnost, kterou jsem

dnes zhlédl značně ovlivnila mé zmrdské i subjektivní uvažování, a tak toto

se zdá býti bonusovým dílem.

Stejně jako každé pondělí jsem rozhodnut s plným nasazením vstoupit do nového

pracovního týdne, ale než-li jsem se odvážil něco udělat, rozpomenul jsem se

na zajímavé video, které na sociální síti postoval můj kamarád Martin Trnka (AKA Bivoj).

Jelikož jsem byl o víkendu silně vytížen svou detoxikační kůrou (rozuměj nepil jsem),

dostal jsem se k tomuto skvostu později.

Video neslo název Výtah, a tak sem žádnou revoluci nečekal.

Po shlédnutí v kůži oděných papalášů nesoucí název Black Rose, přichází na řadu kapela Koblížc!.

Již dříve jsem tuto kapelu zaznamenal, ale nevěnoval jsem jí příliš pozornosti a ani jsem

nezvažoval si vytetovat jejich název na šourek. Dokonce jsem si říkal, že je dobře, že mladí kluci hrajou a je o nich vědět (tímto svůj názor restartuji).

Hned v úvodu jsem větřil urážku, protože má nosní urážkosonda zaznamenala pohyb zmrdoviny v okruhu 100m, ale nepočítal jsem s tím, že hned po první minutě přesáhne mez a ano skutečně přesáhla. Po představení zkomolených jmen, je vidět, že moderátorovi se otevírá kudla v kapse a není divu (kluci by spíše chtěli, aby otevřel poklopec). Celý program spočíval v tom, že na inteligentně položené otázky se dostalo tupé odpovědi zahrnující tunu pubertálních výlevů a výměšků z rozvíjejících se žláz.

Když opomenu zamilované pohledy, které po sobě chlapci házeli a smích nebozeza s manga účesem,

který vyzníval, jakoby mu varlata pod lavicí jemně lechtal jazykem bernardýn, dozvěděl jsem se

mnoho zajímavých informací o planetě Mars a dalších astronomických subjektech.

Chlapci značně sázejí na to, že slovo úchyl, gay a podobně pobaví všechny diváky, avšak

v mém případě tomu tak nebylo. Iba mne to vytočilo až mi vztekem ukápl sopel.

Trapnost by se dala v té místnosti krájet

Obrýlený nýmand (pravděpodobně baskytarista) si svým uměle přitvrzeným hlasem myslel,

že již zmutoval, ale jediné na co zmutoval je buď v pořadu zmíněna Želva Ninja (těm

se v hrobě musí otevírat krunýře ostudou a dobře si dovedu představit členy kapely se

zaraženým sajem v hlavě) a nebo derecykloidní hermafrodit se zaměřením na urážku

diváků (urážka 100%).

V této chvíli skutečné obdivuji trpělivost moderátora. Je třeba podotknout, že já už bych se houpal na okenní římse.

Přichází další várka idiocie.

Jsem rád, že jsem také v pořadu stihl samotné vystoupení kapely a jsem tak plně

rozhodnut, že si koupím jojo a ihned se přihlásím na kurzy breakdanceu, kde nabydu

své zřejmě potlačené skilly.

Jako jediné východisko navrhuji, že navštívím jejich koncert, vemu s sebou bernardýna

nebo pozůstatky Kurta Cobain, prak a pilu a podívám se chlapcům na zoubek.

Poučení?

Dej spratkovi prostor a uvidíš, co z toho vymáčkne (koňské sémě minimálně).

10. Jak mě několikrát do roka okradli a zbili (část druhá)

Další kolaps přichází v létě .

Pořídil jsem si longboard (na kterém přišlo taky dost urážek, ale k těm se propracuji jindy), zakádám s Kanym krů a rajdujem jako divá zvěř. Já za sebou nechávám krvavé stopy a pravidelně fasuji silniční lišej. Na předešlé události již jsem dávno zapomněl, ale to jsem samozřejmě neměl činit.

Jednoho rána mi zvoní telefon (samozřejmě o několik tříd méně kvalitní než předchozí a o mnoho tříd ošklivější). Kriminální policie se ozývá z telefonu. Orosím se jako obézní programátor, který zrovna tvoří pornografii v C++. Policisté mě vybízejí k nástupu na výslech. Tři dny nespím, soukám do sebe krabičku vajglů denně - paranoidní Mašek už vidí, jak si to špacíruje rovnou za katr, i když nevidí jasnou příčinu. Říkám si, co mi přišijou. Potulku? Ožralství? Výtržnosti?

Odebírám se na Smíchovské nádraží, kde sídli kriminální policie a v podpaží mám nervozitou vodopády. Koláče velikosti Lipna.

K mému překvapení jsou policisté velice milý, všechno znovu sepisují a hovoří se mnou o kamerových záznamech, které našli. Jako zdrcený ožrala jsem se prý svíjel na zemi, ještě 15 minut po tom, co pachatelé odešli. Mám takový dojem, že jsem zde spal(urazil jsem sám sebe).

Propouští mě a já s klidem v srdci odcházím.

O tři dny později jedu z jedné jízdy domů a rozhodl jsem se, že si ještě provětrám faldy v parku. Zde potkávám přátelé a opět mi hrdlem protéká alkoholové opojení a život se zas zdá být o něco lehčí.

Slalomovým stylem si jedu k baráku až se dosávám na dlažbu a říkám si, že je třeba slézt než dojdu k újmě. Zapaluji si cigaretu, mžourám očima. Vidím jak se ke mně blíží tříčlená běžící partička a vím, že sem opět v řiti. Nahodili mě na výlohu, vytáhli peněženku a uhání pryč. Pouliční cházka se opět stala mým osudem.

„A dost!“, řekl jsem si. Krev se mi vzpěnila, v hrudi se mi rozdivočel tunový buvol a v nohách se rozběhly parní mašiny. Chopil jsem se prkna a utíkám za nimi. Začal jsem je mlátit deskou. „Jsem Rambo“ vyřvávalo mé srdce, ale tělesná schránka byl žel Forest Gump. Jeden mi desku chytil, přetáhl mě po hřbetu a padám k zemi, jako zneuctěná panna. A nyní přichází masakr. Obličej si kryju, ale tentokrát mi to není platné. Jako bonus k peněžence, si útočníci berou longboard a mobilní telefon. Ležím tam v krvi a najednou se jeden z nich vrací a hazí po mě telefon. Zřejmě pochopil, že tenhle kousek neprodá.

Tímto skončila moje jezdecká kariéra a bylo třeba sjednávat dokaldy. Ještě, že už jsem věděl, jak na to.

O 14 dní později machruji se zjizveným obličejem jako Al PAcino a vyrazím do klubu Amores Peros na narozeniny kamaráda Vegyho.

Zde ze sebe dělám trotla a když už sem se neudržel na židli a huba mi střílela nesmysly jako zbraň amerického pacholka, ostatní se rozhodli, že již mám dost.

Nějakým záhadným způsobem se dostávám na tramvaj, ale bohužel mi nedochází, že jedu špatným směrem. Probouzím se na konečné, kde do mě nevrlý řidič píchá koštětem a předpokládám, že si to se mnou rozdal na špinavé tramvajové podlaze.

Opouští m tramvaj a čekám na další.

Z nedaleké dáli vidím, že se ke mně blíží známý pražský póvl. Dva šamstři mě oslovují jestli nemám telefon a ten větší zmrd svírá v ruce boxer a připadá mi, že má kolem penisu omotaný ostnatý drát. Snažím se tam nedívat, vytahuji telefon a rovnou ho odevzdávám. Umělci si ho prohlíží, poděkují, dostávám pěstí, jdu k zemi a mí noví přátelé mě opouští.

Toto je v hrubém shrnutí popis mého rozmarného léta.

A poučení?

Noční Praha přináší spousty krás.

9. Jak mě několikrát do roka okradli a zbili (část první)

Celý tento dojemný příběh se odehrává v roce 2010 v různých časových úsecích a některá z nich jsou propojena zásahem kriminální police. Vezmeme to tedy pěkně od podlahy a popořádku.

První kolaps přichází v květnu.

Mám stabilní práci, jsem spokojen a rozhodně nevydělávám malý peníz. Jednoho květnového večera se kopu doma do anusu, až se mi z toho narušila kloaka, a tak jsem se rozhodl zavítat na pivní festival v Letňanech. Zde narážím na své přátelé ze střední školy a společně vzpomínáme na náš život za soustruhem. Různé druhy piv nám protékají chřtány, jako dančí sémě zhrzelým poustevníkům.

Padla půlnoc, ale náruživý alkoholik nemá dost, a tak se odebírám směrem centrum. Zde se potuluji od podniku k podniku a postupně ztrácím kontrolu nad svým tělem. Alkohol opět získal svou nadvládu.

Kolem 3. Hodiny ranní se dostávám na I.P. Pavlova (mám dojem, že telepatem), kde se povaluji na zaplivané zemi se somráky a společně popíjíme z jedné láhve vodku, kterou jsem samozřejmě koupil, a tak ji jako správný hostitel nabízím. Evidentně špinavé kníry mi až tak nevadily. Zde je třeba podotknout, že v kapse mám nový telefon, peněženku, ve které mám vybráno 1600, kdybych třeba zpozoroval nějaký objekt mé investice a sluchátka.

Když jsem se stal otrokem průzračné lihoviny a jeden z bezdomovců se po mě začal podivně válet, říkám si, že pojedu domů. Ještě jsem se ohlédl jestli mi z poklopce neleze penis a vyrážím.

Přibližuji se k noční zastávce, kde mi nečekaně ujíždí autobus před nosem. Zdálo se mi, že na mě řidič ještě vztyčil prostředníček, ale tím už si nejsem jist, jelikož pravdou zůstává, že jsem byl řádně opojen.

Čekám, čekám, poslouchám AC/DC a najednou vidím, že se ke mně přibližuje hrstka kapucínů(rozuměj floutci v kapucích). Vím, že je zle. „Nemáš na zavolání kámo“ pravil nejvyšší z nich (asi tak o 3 hlavy vyšší než já, což ale není až takový problém). „Ne, nemám telefon“, jsem mu hrdinsky odvětil. V tu chvíli do mě strčil, ztrácím kontrolu a zaujímám pozici klubíčka. Čekám kopance, ale nic nepřichází. Vidím jak masírci odcházejí. Sahám si do kapes, ale tam vane pouze vítr. Rychle za nimi utíkám, ale opět do mě strkají, jdu k zemi jako Rocky při knockoutu a opět zaujímám pozici klubíčka. Tu držím ještě dalších 10 minut. Byl jsem okraden!

Ihned to jdu hlásit městské policii a ta mě posílá na Kačerov, že je třeba hlásit to zde. Ani nevím, jak jsem se tam dostal, ale nakonec jsem se ocitl na policejní stanici, kde na mě evidentně nečekali.

Čekám zde 3 hodiny, ale jsem vyrozuměn, že toto musím hlásit v místě svého bydliště. Sedám na metro, snažím se přemluvit pohledného šamstra, aby mi půjčil na zavolání, ale evidentně nebyl ožrala Mašek dost věrohodný pro zapůjčení mobilního aparátu.

Dorazil jsem domů, maminka nechápe v jakém jsem přišel stavu. Vysvětluji, co se stalo, a tak čapla to páchnoucí nemyté monstrum a táhne mě na policii.

Zde mě policisté posadili, řekl jsem jim, co se stalo, ale odvětili mi, že jsem zfetován a vymyslel jsem si to. Povoluji jim dechovou zkoušku, nadýchám 4 promile a zde asi můj příběh končí. Osočují mě, co beru a podobně, tak jsem vykřikl, že mě uráží. To jsem ovšem neměl dělat, protože jsem šlápl na hada bosou nohou. Několikrát mi řekli, že kdyby se mnou nebyl rodič, tak už jsem dostal a posílají mě domů.

Bohužel jsem si na stanici, zapomněl klíče, a tak se tam jako zneuctěný čokl vracím.

Druhý den tam jdu již střízlivý, je zde jiná směna a vše se mnou sepíšou. K mému štěstí přichází vytočený policista ze dne předešlého, tak sem zavřel oči a doufal jsem, že mě neuvidí. Část, která následuje přeskočíme.

Nicméně všechno bylo sepsáno a předáno kriminální policii.

Vracím se do normálního života a říkám si, že již bude vše v pořádku, ale jak už naznačuje název blogu, nebylo.

Konec první části.