8. Jak jsem se nechal zarůst vousem

Tuhle událost bych datoval asi někdy na začátek roku 2009. Jižanská mánie u mě vrcholila a Maylene mi dělali z ušních bubínků blánu pro cvičené orangutány.

Říkal jsem si, že už jsem slušný ZZ TOPák, ale když jsem se zrovna plahočil mojí tradiční procházkou centrem komančské šedi , v odrazu jedné z výloh jsem uviděl něco nevídaného.

Metrosexuální analfabet nacpaný v kožené bundičce XS na mě civí jak vreckový nožík Fera Feniče. Už se pomalu schyluje k mému pěstnímu ataku na neznámého plenitele, ale s úděsem v lebce zjišťuji, že jsem to já.

„Je třeba začít řešit…a jednat“, pravil jsem a oči jsem měl jako Pokémon.

Ihned po příchodu domů mi bylo jasné, co mi chybí. Tvář se mi neposkvrněně leskla jako pytlík soba Rudolfa.

„I nechám si narůst vous, až to pěkné nebude“, zvolal natěšený Mašek.

Tupou žiletku neznámé firmy(rozhodně nejlevnější) jsem odložil do komody a hrdě si kráčím do pokoje, jako mafiánský posel, co nese dobré zprávy o zakázané kanadské lihovině. Po hodině si jdu zkontrolovat líc, co mi již vyrostlo, ale nezbylo než čekat, jelikož nevyrostlo nic.

Den 1. – nic

Den 2. – nic

Den 3. – nic

Den 4. – 10. – nic

Dvacátý den jsem spatřil již značný náznak strniště. Zrovna mi končila dovolená, a tak si kráčím jakožto mužný valach do práce, ale co se nestalo.

Již u vstupu na mě přitrouble zírá vrátný a já začínam cítit ve větru urážku. Beztak vím, že vrátný je zvrhlý zoofil, který své nejlepší chvíle tráví s rukou v gatích v pražské zoo, konkrétně v kleci lemura. Přes nějaké debilní připomínky pokračuji směrem k výtahu, kde si v zrcadle prohlížím svůj bujný porost a nastupuji směrem do práce, kde zabírám svou lehce ošuntělou, kancelářskou, rotační židlicu.

Pracuji jak dívý, zvedám zmrdům telefony tak , jak má správný operátor činit. Několikrát si vyslechnu jak zemřu, jak mě rozřežou, vyvraždí rodinu, až si říkám, že je čas na svačinku.

Tahám krajíc z batohu a představuji si, že jsem na šichtě s dřevorubci z Kanady. Náhle se mi před očima zjeví má krásná manažerka a až podezřele se na mě culí. Vnady jí poskakují za strany na stranu jako Josef Abrhám při jízdě Velorexem. „Co to máš na hubě“ praví. „Vous“ jí uražené odpovídám. Chytá výbuch smíchu a odchází (urážka 30%).

Postupem dne si na mě počíhali všechny pizdice a chichotali se ostošet (urážka již 60%).

Nezlomitelný Mašek se nechal odradit a nechal na svou žiletku prášit panelákový popílek ještě nějakou dobu, až nastal čas firemního večírku (samozřejmě posměšky kolovaly po oddělení neustále, ale ego mi rozhodně nekelsalo).

Švarný jinoch si to táhne do podniku, jako velkopopovický šejk. Dávám si zde pár laciných drinků (rozuměj pivo, ale brčkem),udržuji fádní konverzaci a po chvíli za mnou nabíhají postupně zřejmě všechny ženy z firmy, smějí se mi a ukazují na mě. Zvolávají, jak mi rostou místy rezavé a místy šedé vousy a že je to vrchol ekelhaftu. Říkám si, aby už byl konec jejich manschaftu.

Urážený se odebírám směr domov a již nemohu (urážka překročila mez).

V koupelně tahám žiletku, škrábu si s ní různobarevné štětiny dolů a kvičím jako nevycválaný vepř.

Další den nastupuji do práce, přichází ženy a opět nastává výbuch smíchu, že mám dvě brady a jsem tím pádem objekt tloušťky (urážka opět překráčí mez).

I když v tomto příběhu nebylo nic poničeno, zdevastováno, zdrogováno ani nic nefunkční, porouchané či ukradené, byla značně narušena má čest a další mustáš si nechám až za několik let.

A poučení?

Již nevim, nevim už prostě.

Videocast #2

Drazí přátelé,

dovoluji si zde publikovat druhý videoreport z nadcházející řady videourážek, které zde budu publikovat, jako speciální díly.

Ač se může pozdávat, že jsem zde značně upraven, obsah je opět pravdivý a podepsal se na mém egu.

Kvalita videoreportů bude samozřejmě stoupat, přímou úměrou k počtu  zmrdů.

S přátelsým pozdravem

Maši Urážkyn Smolík

Directed and filmed by: Kany Bartakovič

www.kanalek.blogspot.com

7. Jak jsem si kupoval basu

Březen 2009. Moje natřískaná peněženka Adidas s ukrajinským vzorem šusťákové soupravy, praská ve švech a na účtu poletují chomáče sena jako v hitech s Clintem Eastwoodem, propadácích Eliho Rotha či na anusu Honzy Musila.

Jakožto samolibý zmrd jsem se rozhodl všechny peníze investovat do ošacení mého dokonalého těla (aspoň na Petřínských zrcadlech to tak vypadalo), a zbytek propít na počest končících urážek.

Realita, jak už je předem jasné, byla jinde.

Jakoby nestačilo, že jsem musel utratit své předešlé úspory do idiotského aparátu, spadajícího pod záštitku rudého obchodu s mrkajícím onanem (zřejmě zvěčnění reklamačního technika s permanentním ztoporem), na kterém jsem ztratil veškeré své nervy, několikrát vyhlašoval šibenici, vyřvával o kudlách do hlavy a ve finále nikdy nehrál tak, jak měl.

Zvukaři se začali opětovně bavit na můj účet, konkrétně na účet mé basy značky Ibanez a urážet izolepu, která ji zkrášlovala a její zvuk srovnávali s kapelou Vitacid(urážka 90%).

Nic naplat, byl sem nucen pořídit nový nástroj.

Jelikož nákup ze zahraničí mi byl tak známý asi jako kočovníci z Ugandy, nenechal se Mašek poučit a opět zvolil českou distribuci. Volba padla na Fender P-Bass, tentokrát společnost Muziker.

Dodání do 9 dnů - toto bylo uvedeno pod produktem, ovšem nikdy k tomu nedošlo ( v listopadu se mi nějaký drzý opičák ráčil ozvat, že zboží je připraveno k odběru, nechť si ho vyzvednu – 80%).

Se slzami v očích a obličejem jako Pikachu se opět odebírám do prodejny Kytary.cz.

K mému překvapení nacházím krásný bílý Fender Jazz bass. Skvěle se mi na něj hraje, zvuk jako šardoné, protékající hrdlem anglické paničky. I rozhodl jsem se, že si nástroj koupím.

Nechal jsem opět veškeré své úspory na krámě ( z povzdálí mě pozoruje reklamační technik a evidentně ho nyní vzrušil probíhající hybrid jorkšíra a vlčáka) a uháním na zkoušku.

Po cestě mě uráží partička sídlištních sígrů s narážkami na homosexualitu, emosráče a podobně. Jelikož jsem natěšený, jako pubescent, hluboce ponořený do časopisu Leo, nevnímám to ( i když urážka je minimálně 37%).

Na zkoušce basa zní opravdu krásně, a tak jsem se rozhodl, že si ji nechám.

Dávám ji na doporučení mých přátel na seřízení drop D, k mistrovi kytarového dřeva panu Kobrlemu (tímto mu děkuji za vše).

V sobotu mi vyzvání telefon a z něj se ozývá hlas pana Kobrleho s tím, že basa má totál zničený krk a je zralá na výměnu kusu (výstuž byla zalepena vteřinovým lepidlem, aby nebylo poznat, že se krk rozpadá).

Ani mě to nepřekvapilo, tak souhlasím a pro basu se chci náslédující den zastavit, ale později mi

docvaklo, co se zase vlastně stalo, a tak mě maminka našla, jak si vyměřuji skok z okna, přímo na sousedovo nové Audi, abych mu do něj taky nasel sémě Smoljakovo, nicméně mě ukonejšila.

Vracím nástroj do obchodu, jelikož jsem ztratil nějaký dokument, vrací mi o 4 000Kč méně a technik se mi jako suvenýr tře údem o líc (urážka překráčí mez, již opravdu nemohu).

O měsíc později si všímám, že vadná basa je stále v prodeji a ještě ji podražili (no to snad ne!)

Poučení? Již kvůli mně na těch kytarách nic nekupujte!

6. Jak jsem urazil sám sebe

Jelikož jsem se ukázal jako nezodpovědný kazizmrd, který neustále nestíhá, jsem nucen změnit intenzitu blogu na 1 příspěvek týdně. Můžete se však těšit na větší, obsáhlejší, kvalitnější a více urážející urážky. Už jen za poslední dva dny se mi toho přihodilo minimálně na 4 historky.

Přeji bezurážkové Vánoce a Nový rok.

Martin "URÁŽKA" Mašek

Jižnemohu.cz

5. Jak jsem se málem stal burzovním makléřem

Jeden méně slunečný den v září letošního roku, se nezaměstnaný povaleč Mašek (zvaný Homonus zmrdus) válel doma u videoher, jako každý jiný den.

Rozhodně jsem se již nějakou dobu nezaobíral možnostmi, jak sehnat kvalitní práci, a tak jsem žil v celku poklidný a mírumilovný život, bez nervových kolapsů a v bohémském stylu.

Vyžíval jsem a utrácel ze svých poctivě naškudlených zásob, nakupoval jsem obrázkové zboží (rozuměj komiksy) a tak to šlo vesele až do té doby než-li jsem si pořídil první výtisk Loba a po odeslání nehumální platby zkontroloval stav účtu.

Samou hrůzou se mi oježil anus a vypoukla kloaka! Usoudil jsem, že po několika měsících nicnedělání, by bylo ok najít si práci, a tak se stal server jobs.cz mým nejlepším přítelem (samozřejmě až po Kanym a Střihorukém Edwardovi).

Halava už mi mohla prasknout z vyhledávání, protože moje požadavky – nic nedělat a 30 čistého na ruku, nikdo nesplňoval.

Až náhle zjevil se mi inzerát pobízející k nástupu ihned na post burzovního makléře, nástupní plat činil 50 000Kč (což by mohlo bez problémů pokrýt i můj alkoholismus), a tak jsem neváhal a poslal do firmy svůj životopis, protože si v ekonomických směrech silně věřím a vím, že jsem schopen vykonat cokoliv od podvojného účetnictví až po daňový podvod.

Nemnoho dní uběhlo a pán Vacátko (opravdu se tak jmenoval) si mne pozval na pohovor. Nezbývalo, než kývnout, vybrat si své nejvíce formální oblečení velikosti XL a jít.

Vytahuji své obtloustlé palce z domu a mířím si to rovnou do společnosti. Jsem sebejistý a v hlavě už se mi pomalu rýsuje, jak machruju v Audině po Praze na styl Leoša Mareša. Co se týče pohovorů jsem nebojácný jako Lví Král a abych jim dokázal, že umím vše, zkouknul sem pro jisotu několikrát Wall Street.

Vcházím do budovy, jedu výtahem do daného patra – hrdost evidentně zůstala na Wall Streetu a potím se jako uspolený dobytek či konkrétně Pašík před porážkou.

U recepce mě osloví celkem milý pán střední věku a nezapřitelná podoba s Michaelem Douglasem je mi zde více než jasná. Vlastně se otáčím po místnosti a nevidím jiný obličej než ten Michaela Douglase.

Jsem zaslán do zasedací místnosti, kde čekám na člověka, co se mnou odvede ten úspěšný pohovor. Vnadná sekretářka se mi snaží nabídnout kávu, ale odmítám, protože ji na očích vidím Michaela Douglase nebo minimálně ta káva je z Michaela Douglase v prášku.

Po 15 minutách čekání přichází manažer (makléř, já už ani nevím co je co), už od dveří je vidět, že jsem mu k smíchu a já zas hned vidím, že spí v posteli s nafukovacím Michaelem Douglasem a koupe se v těžce vydělaných a propocených bankovkách – ovšem samozřejmě s obličejem Michaela Douglase.

Vykládá mi  nějaký blebt o společnosti a z nohavice mu zřejmě vytéká čůrek zapáchající hnilobné moči, protože se mi vysmívá do tváře a po tom, co se mě na nic nezeptal dodává, že práce není pro mne.

Agresivně se zvedám a ocházím (urážka ihned překročila mez).

Po dvou dnech se mi ještě drze dovolil zavolat, jestli chci přijít na druhé kolo pohovoru, načež odmítám a vracím se zas na nějakou dobu k videohrám.

Poučení:

Jestli nemáte fejs Majkla Daglese, rozhodně na burzu nelezte, urazí Vás tam, zesměšní a pošlou do pekel!

4. Jak jsem si koupil XBox 360

Prosinec 2009. Marodím doma se silně zhnisaným krkem a zápach z rozpadajících se mandlí mi

stoupá do nozder - angina, moje klasická zimní nemoc. Ve finální fázi téhle nemoci se mi ještě

spouští brutální tuberácký chrchel připomínající dušnost starého pardála.

Průměrně za den shlédnu tak 4562 filmů, a tak mám oči (a zřejmě i moč) na stejném levelu

jako rastafariánský milovník jointů či standardní hráč WOWka.

Nuda mě požírá zevnitř, a tak když oči nezvládají a penis se častou námahou svléká jako

krajta, a tak hledám novou záživnější činnost.

Palce mám z analogů od PS2 zdegenerované, a proto volba padá na změnu požírače mozku.

Po progooglených hodinách jsem se rozhodl, že si pořídím XBox 360. Jelikož všichni známí chválili

Gamebazar, tak i já jsem rozstřihl starou ponožku Adidos a veškeré své úspory zasílám

solidnímu prodejci, skrývajícím se za prostým nickem Lanour.

Prodejce informuje, že konzoli odeslal a já se již nemohu dočkat, jak si udělám pěkné Vánoční svátky.

S několikadenním zpožděním mi upocená pošťačka hází do schránky výzvu k vyzvednutí mé zásilky,

a tak jako malé děcko peláším na poštu pro svůj balík. Po cestě několikrát stavím za cílem odhlenění

a první, co spatřím je fronta obscéních nevolníků čekajících na své dárky z e-shopu (urážka v tu chvíli 90%).

O několik hodin později se dostávám domů, nervózně trhám balík a hle! XBox v něm skutečně je! Kdo by to čekal?!

Bohužel ho se svým netechnickým rozumem nedokážu ani zapnout,  a tak ho nějakou dobu zkoumám asi jako student Vysoké školy nejvyšší IT kybernetiky se specializací na poradenskou činnost.

Než se k tomu dopracuji, s údivem zjišťuji, že má jetá konzole je o cca 2 000Kč dražší než nová. Je

třeba brát to s chladnou hlavou, hlavně, že vše funguje. Vkládám hru a i ta nabíhá - nyní mi je

již jasné, že to prostě nemůže být bez urážky...a také, že jsem se nezmýlil.

Urážka přišla! A byla velká.

Snažím se instalovat hru a error, zkouším jinou a to samé. Oči už mi bublají jako voda ve vaně,

po útoku nafouklé německé horalky s větry.

Ještě tu noc se pomocí ajťáckých fór dozvídám, že XBox má BAN a nebude fungovat, jak má. Jediná pomoc je takzvaný UnBAN, za 600 Kč, a tak po tom, co prodejce přestal reagovat volím tuto možnost (urážka 112%).

Po týdnu mi volá vyhlášený servisák, že konzole už je totálně out a už s tím nehne ani tolik

věhlasný kutil Tim.

Dostávám hysterický záchvat, již zvažuju sebevraždu nebo alespoň vraždu a jediná možnost je navštívit Kanyho, odtlumočit mu svůj další Smoljak a stát se opět otrokem půlitru.

Takže, když to shrneme, tak jsem si za vyšší cenu, než stál Xbox nový, pořídil Xbox použitý a jako bonus pro mě - nefunkční (urážka překročila mez).

A poučení? Nekupujte zboží od prodejce jménem Lanour (tímhle tě zdravím sráči, doufám, že obchody klapou).

3. Jak jsem si koupil první barevnou MP3

Když píšu tyto řádky, stávám se zrovna obětí své tloušťky, kterou už nevyléčí ani bezlepková dietka a hraje mi song Love Hurts od Nazareth.

Psal se červenec roku 2008 a vyštudovaný vercajkman se snahou sehnat práci byl finančně v koncích.

Ewička Farná měla zrovinka akci v Kongresáku, kterou nikdo krom zarostlých somrů s vidinou jedlého chleba a uhratých třináctek neregistroval.  Člověk, který si říká Marty 68 mě vyzval na malinkou brigádku, která se týkala výpomocných prací na tomto koncertě a spočívala v nástupu ve 4:00 na plac a vykládáním tunových beden a houpaček s lízátkovým vzorem. Celkově měla sociální práce končit okolo půlnoci, ale realita byla ovšem jinde(urážka 27%).

Dopravce s očividně otrokářskými sklony nás popoháněl bičem až do 5té hodinny ranní druhého dne a jako bonus pro mě jsem si dokázal roztrhnout kalhoty v rozkroku na vynášecí plošině. Stal jsem se posměchem montérkářských obcovníků s mozkem o velikosti zátky od Bráníku.

Koncert, který nemá cenu komentovat, protože bude obsažen v jiné kapitole skončil a nastal můj návrat domů.

Cca v 6:00 uléhám v posteli se záleskem tisícikorun v očích a ani mi nevadí, že zpocený a nemytý penis se lepí k povlečení.

Přišel den výplaty a má výslužka činila rovných 3000 Korun českých, což mi v téhle době mohlo připadat, jako plat králů a měl jsem v plánu investovat tuto částku do pozemku v Ugandě. Rozhodnutí padlo jinam a jelikož mě otravný zvuk srovnatelný s kvalitou nahrávky kapely HNF ničil povadlé ušní bubínky, bylo třeba koupit jiný posluchačský aparát.

Alza.cz  - jeden z mála relativně solidních obchodů se stal cílem mé investice a pořídil jsem si MP3 přehrávač značky SanDisk, který mi svého času doporučil zodpovědný majetník Kany, z jehož skromného, ale kvalitního majetku mám vzor dodnes.

Totální sound, kvalitní muzika a barevný display, kurva to je něco. Již si nepřipadám jako traktorista a po vzoru Leoše Mareše vyrážím jako nóbl pán do ulic a sháním alkoholové opojení.

…ráno je můj stav patrně horší a mohl bych vystupovat v Talk Show Jana Musila, který by mě svlékal pohledem i přes viditelné faldy. Jedu do města a jdu si zapnout své oblíbené písně, ale ejhle!!! Vytáhnu luxusní věcičku a vidím Spider-Mana na display. Evidentně zde zanechal své sítě a má MP3 umírá(urážka 1001% po prodřené noci s Ewičkou).

Brečím jako malý harant, kterému se zbortil domek z Lega a vím, že je třeba situaci řešit.

Po urážecích hodinách strávených na googlu vidím jediný servis SanDisku, který sídlí v Brně a kontaktuju pana Černého pro výměnu displaye.

S ochotou moji zakázku přijímá a tak posílám Českou poštou mého miláčka na operaci s výměnou obrazovky, na které mohu machrovat před nýmandy, že přehrávám filmy.

Po 30ti dnech mě pán inforoval, že mu zakázka přišla. Je zřejmé, že si nad ní leštil penis pomocí vakuové vagíny rozměrů arabského chrobáka.

Po 60ti dnech sem mi MP3 stále nevrací a s nadějí, že pán stále leští doufám, že mi ji stále pošle, za účelem, že budu moci leštit i já.

Po dalších 30ti dnech řešení proč mi věc nepřišla se dozvídám, že panu Černému i s jeho informaci, že už na tom pracuje, prý nedorazila.

Nevěřím mu, brečím a objímám plyšového mÝvala (Marine).

Česká pošta, solidní podnik, který dokáže ztratit balík velikosti japonské gorily mi mého miláčka opravdu ztratil a přes snahu o reklamaci zůstávám hluchý zmrd bez hudby. Vydřené hodiny pro Ewičku končí v koši a já můžu poslouchat hudbu iba z rezavých repráku a urážka končí na 100 procentech.

Poučení?

Zprivatizujme Českou poštu